Je začátek dubna a já stojím v mandloňovém sadu nad Hustopečemi. Květy mi padají na bundu a kolem šumí cizí hlasy, mám pocit, že se dívám na něco, co tu bylo odjakživa. Teprve když vytáhnu z kapsy starou zažloutlou fotografii z padesátých let, dochází mi, jak málo chybělo, aby tady nezůstalo vůbec nic.
Na fotce je chlapík v ošoupané blůze s botami celé od bláta a lopatou v ruce. Jmenuje se Rudolf Poslušný. V padesátých letech nastoupil do nově zakládaného mandloňového sadu nad městem — do projektu, který vznikl na základě rozhodnutí, že Československo si mandle vypěstuje samo, místo aby je dováželo ze Španělska nebo Řecka. Dodnes vzpomíná a vypráví s neutuchající energií člověka, kterému se podařilo zasadit kus vlastního života do krajiny.
Rudolf v rozhovorech vzpomíná, jak v začátcích sázeli stromky z nasbíraných pecek, nikdo pořádně nevěděl, jak mandloně stříhat ani jak úrodu skladovat. Přesto měli pocit, že zakládají něco výjimečného. První velká sklizeň měla být oslavou dřiny — pytle plné pecek, představa čokolád po celé republice, v nichž bude křupavý kousek z Hustopečí. Jenže špatné sklady, vlhko a nezkušenost udělaly své: mandle chytly plíseň a první velká úroda skončila na hromadě odpadu. Totální zmar.
Když tehdy Rudolf Poslušný nad tou hromadou stál, měl pocit, jako by tam pohřbíval roky práce i vlastní naivitu. V tom okamžiku se v něm zlomilo něco důležitého — buď se mandle naučí pěstovat pořádně, nebo odejde. Neodešel. Místo toho začal se spolupracovníky ladit odrůdy, technologii i údržbu a sad se postupně proměňoval z chaotického experimentu v profesionální podnik, který začal zásobovat čokoládovny Zora v Olomouci.
Vyrostl největší mandloňový sad ve střední Evropě
Kolem roku 1960 už na kopcích nad Hustopečemi rostlo přes 50 000 mandloní na desítkách hektarů — největší mandloňový sad ve střední Evropě. V době květu to muselo vypadat jako bílo-růžové moře, které se vlnilo až k obzoru. Něco, co začalo jako improvizovaný pokus, se proměnilo v úspěch. Mandle mířily do cukrovinek, skořápky se využívaly jako palivo i technický materiál a sad se stal výkladní skříní města.
Pak přišel listopad 1989 a s ním tichý začátek konce. Najednou se daly sehnat levnější mandle ze zahraničí, podniky měnily majitele, ekonomika se přepočítávala jinak. Najednou se už nevyplácelo udržovat rozsáhlé sady na moravském kopci, a tak se jejich plocha zmenšovala, péče řídla a část stromů zůstala bez hospodáře. Z mandloní, které kdysi živily cukrovinkářský průmysl, se stávala zvolna zarůstající krajina — cesty mizely v trávě, větve se lámaly, některé řady stromů úplně chyběly.
Mandloně tu sice pořád byly, ale spíš jako kulisa pro hry než jako hrdá plantáž; na okrajích řádků rostl nálet a tu a tam se objevila zmínka, že unikátní sad chátrá a hrozí mu zánik. Zdálo se, že osud je jasný: až staré stromy dožijí, na mandle zůstane jen vzpomínka a pár fotografií.
Pak se ale stalo něco zásadního. Město se rozhodlo, že sad zmizet nenechá. Postupně získávalo pozemky — něco v rámci pozemkových úprav, něco odkupem — a po letech vyjednávání se mu podařilo dokoupit i zbytky sadů. Mluvilo se o evropských dotacích, o plánech na obnovu, ale skutečná změna se odehrála v momentě, kdy se po městě objevily výzvy k brigádě.
Do kopce nad město tehdy stoupal pestrý průvod lidí — hasiči, skauti, senioři, rodiny s dětmi, studenti. Všichni nesli pily, nůžky, rukavice, někteří jen dobrou vůli a svačinu v batohu. Čistili jsme nálet, tahali klestí, pálily nás ruce i záda, ale mezi větvemi byla cítit zvláštní směs vzteku a hrdosti: takhle to prostě nenecháme.
Obnova nebyla otázkou jednoho víkendu. Následovaly roky zdravotních řezů, čištění a plánování, vznikaly stezky a odpočinková místa, na Starém vrchu vyrostla rozhledna, která dala krajině nový orientační bod. V roce 2015 se k tehdejším několika stovkám starých stromů vysadilo kolem sto padesáti nových mandloní, v dalších letech přibývaly další mladé výsadby. Město oficiálně převzalo sady a mandloně se pomalu znovu stávaly součástí identity Hustopečí — tentokrát ne jako průmyslová surovina, ale jako něco, co stojí za to zachránit.
Zrodily se mandlové dobroty a arboretum
Do toho všeho vstoupila Hustopečská mandlárna. Začala z mandlí vytvářet produkty, které mají svůj příběh — likéry, sladkosti, kosmetiku — a v roce 2021 rozjela projekt mandloňového arboreta: sbírku odrůd, genofond, který dává celé tradici nový, vědecký i vzdělávací rozměr. Sad už tak dávno není jen místem, kde se sklízí. Proměnil se v místo, kde se ukazuje, učí a ochutnává.
Z mandloní se postupně stala turistická atrakce — jeden z nejfotogeničtějších symbolů jara v republice. Na Slavnosti mandloní a vína přijíždějí lidé z celého Česka, město se na pár dní naplní davy, které si dávají mandlovou limonádu, mandlovou kávu a víno, a pak se vydávají vzhůru do sadů, aby se prošly mezi pod rozkvetlými stromy.
Lidé si odnášejí fotky, suvenýry a možná jen neurčitý pocit, že byl „hezký výlet“. Já v tom ale vidím ještě něco jiného — ten dlouhý oblouk od rozhodnutí nahradit dovoz mandlí domácími sady, přes krušné začátky a plesnivou první úrodu, rozkvět největšího sadu ve střední Evropě a úpadek po revoluci až po brigády obyvatel, arboretum a slavnosti, které dnes plní sociální sítě.
A v jednom drobném okamžiku — když se zastavím, podívám se na starou fotku pana Poslušného, na květy nad sebou a na lidi kolem, kteří možná neznají ani jeho jméno — mi dojde, že mandloně tady nikdy nebyly samozřejmost. Že kdyby se v kritické chvíli nenašel dostatek tvrdohlavosti a hrdosti, stála by tu dnes možná jen zarostlá mez. V tu chvíli pochopím, že tenhle sad není jen hezký kopec posetý stromy. Je to příběh, jak moc záleží na tom nevzdávat se s prvním nezdarem, ale vytrvat.
